.............................................................................................................. FOTOGRAF PŘEDNÍCH ČESKÝCH UMĚLCŮ
Navigace: PORTRÉTY FOTOGRAFA KARLA KESTNERA > S ROB.TAMCHYNOU

S ROB.TAMCHYNOU

Robert Tamchyna: O cestě do Lán, trochu o demokracii a taky o jedné fotografii…

(KOPIE STRÁNKY ČESKÉHO ROZHLASU http://zpravy.rozhlas.cz/historie/zpravy/_zprava/robert-tamchyna-o-ceste-do-lan-trochu-o-demokracii-a-taky-o-jedne-fotografii--993517)

Natáčení pořadu Hovory v Lánech 24. 7. 1998; zleva V. Ježek, J. Pehe, R. Tamchyna, prezident V. Havel - Foto:  Archiv ČRo

Natáčení pořadu Hovory v Lánech 24. 7. 1998; zleva V. Ježek, J. Pehe, R. Tamchyna, prezident V. HavelFoto:  Archiv ČRo

Kdy si přijedeš pro cukroví, Pražáku,” volá mi kamarád Karel Kestner. Karel je lánskej. Narodil se na Lánech a bydlí nedaleko odtud, ve Stochově.

„Budu ti vyprávět, jak jsem ho fotil,“ říká a oba dobře víme, o kom je řeč. Zasněžená krajina, studený podvečer a zarudlý obzor někde vzadu na Kladensku mě cestou z Prahy vrátily v čase hodně zpátky. Tady jsme tenkrát na Hovory v Lánech ještě nejezdili, tahle část silnice nebyla hotová a tady… tady nás zastavili prezidentovi pistolníci, houkali za námi, protože na pásku chyběla nějaká důležitá věta k česko-německé deklaraci. Mobily jsme pochopitelně neměli, a tak za námi pospíchali se zapnutým majáčkem. Ostražitý Láďa Špaček mě pak prosil, abych o tom nikde nevyprávěl, ale… dneska už je to určitě dávno promlčená věc. 

„Karle, byl jsi za ním na zámku?“, ptám se nedočkavě, zatímco mi paní Kestnerová vysázela na talíř čtrnáct druhů své předvánoční cukrářské pýchy. „Politiky nefotím, copak mě neznáš?“, durdí se naoko tenhle celoživotní lánskej patriot. „Spíš lánskej čumák,“ uvede to na pravou míru fotograf z Poldovky, který se díky svému koníčku prošlapal ke slávě. Fotil jenom to, co chtěl, nebo spíš koho chtěl. Výtvarníci, spisovatelé, umělci, které měl rád. Báli se ho, když u nich zaklepal. Jestli to není provokace, ale pak se to o něm rozkřiklo a Karel si jako samorost našel cestu i k největším uměleckým samotářům. 

„K Havlovi mě pomohl ještě před listopadem Franta Nepilů.“ Vzpomíná, jak si ho ale nejprve prověřil spisovatel Ivan Kíma: „Přijedete na nábřeží, Václav nastoupí a vy pojedete za námi. Škytal jsem v trabantu přes celou Prahu až na Hradčanský náměstí. A vidíš,“ odmlčí se, při vědomí, kde se dnes zastaví pohřební průvod. „Domluvili jsme se a fotil jsem ho u něj doma. Musel jsem to udělat rychle, na nic nebyl čas a tak jenom povídám: jako když tu nejsem. Ale za chvíli, když telefonoval, jsem ho poprosil: podívejte se mi do objektivu. Jako dneska ho vidím, jak mi povídá: porušujete dohodu, nemám si vás všímat. Člověče, mě už tenkrát napadlo, že si stojí na tom, aby se drželo slovo.“

„Na zámek jsem už za ním nešel, nechtěl jsem se připomínat. Ale vídal jsem ho v autě, když jezdil kolem. Pustili ho k volantu. To bylo jinak než za Husáka,“ směje se. „Ten už tak špatně viděl, že mu to půjčili jen u bažantnice, a to jsme mu všichni klidili z cesty.“ 

Socha T. G. Masaryka - Foto: Jana Káninská

Socha T. G. MasarykaFoto: Jana Káninská

„Přijel jsi autem, nebo…“ Karel mávne rukou směrem ke stochovskému nádraží. Prezidentský salonek tu dodnes připomíná cesty prvního československého prezidenta. Tady se jeho vlak zastavil naposledy.

„Podívej,“ otevíráme album starých fotografií a pohlednic. Karel Kestner, domácnost pana prezidenta, Praha Hrad čtu si na zažloutlém pozdravu z ciziny. A tady: podpis Alice Masarykové. Vzácná rodinná památka. 

Na Lánech pracovali oba Karlovi dědečkové, ten z máminy i tatínkovy strany. Jeden byl kočí a druhej - původně krejčí, ale na zámku telefonista s jedním telefonem a rukama pro všechno. 

„U nás doma, stiskneme si ruku u dveří, „se vždycky říkalo, že taková demokracie, jakou zažil děda za Masaryka, už asi nebude. Věříš mi, že jednou chtěl pan prezident někam kočárem, ale když mu řekli, že Kestnerovic jdou tancovat, nezlobil se a kázal pro auto. Děda se to ale včas dozvěděl a z tancovačky nebylo nic. A pro tátu s bráchou si na Lány nechal Masaryk poslat, když promítal grotesky. ‚Kde jsou kluci?‘, ptal se. Bavili se tak dobře a nahlas, že to vždycky vzalo všechny kolem.
A s tou demokracií? Dneska je to jináč‘, dneska si už zase každej‘ dává pozor na to, aby neřekl něco, co sám nechce slyšet.“

Karle, to je moudrý… „Viď,“ zaraduje se. „Taky to není ze mě. To je Horníčkovo,“ připomene další z galerie vzácných fotografických přátelství.  

Vracím se zpátky, za stěračem mi na předním skle zůstal čerstvý sníh a pár vzpomínek. Na Lánech se rozsvítila další svíčka u pomníku, který vypadá trochu jako ležící ucho nebo náušnice, ale jeho autor, novopacký sochař Albert Králiček mu dal, kdoví proč, název Hovory v Lánech. Moderní sochařina – nakonec proč ne, když kousek dál jsou Motýli v jeteli podobní andělům s polámanými křídly. 

Z rádia už vím, že i klokan Vendelín na Vysočině našel po týdnech cestu domů. Budou Vánoce. 

 
 
© kestner.netstranky.cz - vytvořte si také své webové stránky zdarma