.............................................................................................................. FOTOGRAF PŘEDNÍCH ČESKÝCH UMĚLCŮ
Navigace: PORTRÉTY FOTOGRAFA KARLA KESTNERA > NS MĚSÍČNÍK 2014

NS MĚSÍČNÍK 2014

Fotografování lidí je dialog

 

V neděli 23. listopadu oslaví pětasedmdesátiny absolvent Jedenáctileté střední školy v Novém Strašecí a SPŠ v Chomutově (obor energetika), dlouholetý zaměstnanec SONP Kladno, ale především portrétní fotograf předních českých umělců a významných osobností 20. století Karel Kestner. Kdosi důvěrně blízký rozhlasovému redaktorovi Robertu Tamchynovi ho charakterizoval slovy: To je ten pán ze Slovanky, co jeho manželka umí skvěle připravit zvěřinu a který taky občas fotí. „Občas fotí“ tak skvěle, že když se o některém portrétu řekne, že je „vod Kestnera“, visí ten Kestner ještě dlouho ve vzduchu jako punc nejvyššího ocenění (to říkal myslím František Nepil). Člověk, který se neutrhl z profese, jež mu byla předurčena, a přitom dokázal vábení svého talentu rozvinout naplno, třebaže zůstal veřejnosti neznámý, to je charakteristika Doc. Jana Boňka.

Karle, blahopřejeme Ti k nádhernému životní­mu jubileu a moc Tě prosíme, abys k těm svým narozeninám dal jak nám dvěma, tak Novostrašeckým sympatický dárek: rozhovor o sobě. Na­rodil ses na začátku protektorátu, předškolní věk jsi prožil za německé okupace, v osmačtyřicátém jsi byl ani ne devítiletý kluk, následovala ponurá léta padesátá, posléze zlatá léta šede­sátá, euforické pražské jaro, pak ledová sprcha 21. srpna 1968, období normalizace, událos­ti roku 1989 - a už je tu současnost. Jak jsi to všechno prožíval? Co v Tobě zanechalo nejhlub­ší dojem? Vidíš v tom nějaké souvislosti a plyne z toho nějaké poučení?

Ani nevím, kolikrát jsem byl z těch změn nadše­ný, a pak zase zklamaný. Ale okupaci si pamatuju velice matně, to jsem chodil do školky - když hou­kaly sirény, šlo se domů. Nebylo mi ani šest a šel jsem do školy, devítiletku zkrátili na osmiletku-, gympl na jedenáctiletku a maturitu jsem skládal v šestnácti. Jsem vlastně polovzdělanec - pořád mi krátili školní docházku. Vzpomínám si, jak jsme vyčerňovali stránky v učebnici, mazali jsme tam zmínky o Slánském, Seiferta jsme museli odsunout stranou, Čapka v tu dobu vyhazovali z knihoven... Osmašedesátý rok mě sice stál místo, ale paradox­ně tak začal nejkrásnější čas mého života, doba od roku 1972 do osmdesátého devátého. Když Poldovku zrušili, jezdil jsem denně do Uhříněvsi, takže na nějaké focení nebyl prakticky žádný čas.

Ty sám jsi absolvoval novostrašeckou jedenácti­letku a posléze tudy prošlo několik Tvých nejbližších příbuzných, někteří z nich tam našli i svoje životní partnery.

Je to tak. Manželka, syn, dcera, jejich partneři, vnučka - jo, to je ta, co si vzala nedávno spolužá­ka - a nebudeš tomu věřit - taky z gymplu, neteř a synovec... Deset lidí z rodiny prošlo strašeckým gymnáziem.

Díky svému koníčku, který jsi povznesl k profe­sionálním výšinám, ses zřejmě dostal do důvěr­ného styku s větším počtem celebrit v nejlepším smyslu než kterýkoli jiný absolvent novostrašeckého gymplu. Předpokládám, že pořídit vypovída­jící fotografický portrét nebude jen mechanicky stisknout spoušť, že nejdřív musíš k portrétova­nému najít cestičku a proniknout mu pod kůži. To určitě trvá hodně dlouho. Focení je dialog. Fotka jednoho člověka od tří různých lidí je pokaždé něco jiného. K lidem, které jsem fotil, jsem měl úctu, někdy jsem se jich do­konce bál, přitom zbytečně.

Kde se ten nápad fotit lidi od kumštu vzal? Koho jsi vyfotil jako prvního?

Doma se vztah k umění pěstoval. Dědeček sám byl kumštýř, zajímal se o malířství, s manželkou jsme hodně chodili po výstavách. Nechával jsem si'podepisovat knížky a fotky a řekl jsem si, proč bych si měl fotky kupovat, když si je můžu udělat sám - a podle svého. Když mi bylo čtyřicet, měl V. V. Štech v televizi pořad o Praze, doma jsme od něj měli dvě knížky a napadlo nás, že bychom si je mohli nechat podepsat. Zjistil jsem si, že bydlí na Starých zámeckých schodech v Praze, a rozjeli jsme se tam. Sice už tam tou dobou nebydlel, pro­tože se mu propadla podlaha pod těžkou knihov­nou, ale že prý ho najdeme v zámku spisovatelů na Dobříši. Drze jsme vlezli do zámecké zahrady, bylo to o Velikonocích a přijímal návštěvy. Prý od­kud jsme. Ze Slovanky, řekl jsem, ale to nebude­te vědět, kde je. Ale vím, povídá, tam tudy jsme jezdili s tatínkem kočárem k Masarykovi. Je tam ještě hostinský pan Křenek? (To byla paměť!) Když jsme pak jeli domů, říkali jsme si, kdybychom měli foťák, mohli jsme se s ním vyfotit. Kdyby mi pak manželka foťák nekoupila, mohl jsem dělat něco úplně jiného než portréty. Byl to průsečík několika náhod.

A jak to šlo dál? Když už jsi byl proslulý, bylo asi snadnější získávat nové kontakty, ale co na samém začátku? Jak se to začalo řetězit? Odmítl se někdo vysloveně nechat portrétovat?

Nebylo moc takových, kteří by se odmítli nechat fotit. Tak tři, čtyři. Jeden prý proto, že koho vy­fotím, tomu už končí jeho životní pouť... Naopak, dodnes mám pocit zmaru, protože jsem focení nechal v době, kdy jsem mnoha lidem naslibo­val, že k nim přijdu, ale potom mě zradilo zdraví. A později pak už bylo pozdě. Když byl jeden člověk spokojený, doporučil mě, otevřel mi dveře k další­mu. Neměl jsem ateliér a za lidmi jsem dojížděl. Ale nepoužíval jsem takovou tu univerzální plach­tu, která se natáhne jako pozadí, aby portrét nic nerušilo. Naopak, jen ať to pozadí mluví. Ať řekne, kdo je na fotce. Ať je ten člověk ve svém prostředí, kam patří. Doma se cítí dobře, sebejistě. Osobností je dnes velmi málo, „celebrity“ fotí kdekdo, bulvár má velkou spotřebu. Jsem pyšnej, že jsem nefotil nikoho, za koho bych se musel stydět. Jsou to lidi, kteří něco dokázali. Nejsem fotograf, byl jsem spíš poutník po lidech, kteří mi za to stáli. Fotil jsem slušné lidi. Jejich díla nepodléhají vlivu módy, jsou nadčasová. Ani nemuseli být slavní. Existuje tolik lidí, o kterých vůbec nevíme, co všechno dokážou, kolik toho umí, jaké mají znalosti. Horníček mi řekl: „ ... nejsem slavnej, jsem jen profláklej televizí“.

S kým to bylo nejzábavnější a s kým naopak nej­těžší? Někteří z těch, které jsi portrétoval, se stali osobními přáteli Tvými i Tvé neocenitelné man­želky. Kdo je Ti nejblíž a proč?

Byl jsem v situaci naprosto nezávislého amatéra, nikdo mě neúkoloval, mohl jsem si vybírat. Byli lidi, se kterými byla legrace od začátku do konce. V padesátém sedmém jsem v divadle vypůjčeným foťákem pořídil fotku Wericha a Horníčka. Z dru­hé řady hlediště, ani nevím, jak se mi to povedlo. Po mnoha letech jsem ji Horníčkovi vezl podepsat. Měl neuvěřitelné množství historek, mohl jsem je poslouchat stokrát. S manželkou jsme pak za Horníčkem jezdili často, i bez foťáku. Pamatuju se na slovní hrátky mezi Horníčkem a Brodským, které probíhaly v Kytlici. Bróďa povídá, tak si před­stav, jsem po mrtvici. Horňas se na něj podívá a říká: já před. Legrace a pohoda byly u Seiferta, kterej byl ujetej na vtipy o režimu. Ale to všechno jsem si mohl vychutnat až po fotografování. Při focení jsem byl tak nějak mimo, viděl jsem jen oči toho člověka a říkal jsem si, jak to dopadne, po­vede se to? Komárek byl pořád samá sranda, to nekončilo. Nepil nebyl přes fóry, ale přes příběhy, které se mu staly, a na návštěvách si zkoušel, jak budou jeho vyprávění působit. Seděli jsme třeba u něj ve Stradonicích a on nám vyprávěl historku, že knížete přivázali lapkové ke stromu, a zatímco ho obstřelovaly šípy, jeho druhové se vydali koň­mo do Prahy pro posily. Svěrák byl naproti tomu vážnej. Většinou to focení byla pohoda. Stres, zda se fotka povede, ten byl hlavně tehdy, když jsem měl jen jeden pokus, třeba proto, že ten člověk byl nemocný. Naproti tomu k Horníčkovi jsme jezdili opakovaně. Herce jsem vlastně nefotil rád (nevíš, jestli hraje sebe, nebo lišku Bystroušku), Horníček byl ale výjimka. Jednou mi povídá, ty jsi jak Jar­da Skála (ten ho fotil při Hovorech H), já zvednu skleničku, on zvedne foťák. Vyfoť mě třeba, jak myslím. A Skála na to: tak krátkou dobu na foťáku nemám. Jednou jsem se ho zeptal, co dělá doma nejradši. Prý, ležím - a předvede názorně. Vznikla z toho fotka, pak si ji dal jako péefko.

Je někdo nebo něco, co bys ze zásady nefotil?

Špatnost, válku a zlo. Špatného na světě je tolik, je potřeba to vyfotit, aby si to lidi uvědomili, ale mít to jako program a fotit to pořád, to bych ne mohl. Jako výjimku nebo nutnost ano, ale už jen pohled na to ml nedělá dobře. Utržené nohy, na to musí být povaha. Ten člověk navíc riskuje život. Já bych to neuměl.

Ovlivnili lidé před Tvým objektivem nějak Tvůj pohled na svět kolem sebe?

Jsem pyšnej, že jsem fotil Bohumila Hrabala, že jsem ho poznal. To bylo zjevení v literatuře. Psal o věcech a místech, která jsem důvěrně znal. O Poldovce. Nevěřil jsem, že bych se s ním mohl sejít. Nebo setkání se Skupinou 42. Teprve pozdě­ji jsem si uvědomil, že Hrabal tam vlastně patřil. I když v té době byl někde jinde, měli společné téma: „Město, ve kterém žiju.“ Výtvarníci město malovali, Hrabal o něm psal. Kolář mu dal to slav­né slovo pábitel. Kolář byl taky neuvěřitelný, vybavuju si dodnes, jak pomalu, hrdelně mluvil. Chtěl jsem ho do knížky o Skupině 42, ale musel jsem počkat, až se po roce 1989 vrátí z Paříže.

Kterého snímku, co jsi pořídil, si ceníš nejvíce?

Všech, každý portrét byl pro mne dobrodruž­stvím. A hlavně setkáním se slušným člověkem.

Jistý fotograf se jednou nechal slyšet, že zatím­co jiní kolegové mají doma archiv, on má arcichlív. Jak je to u Tebe?

Něco mezi. Negativy mám v naprostém pořádku, musím zaklepat, to je jedna skříň. Další jsou fotky, desítky beden výstřižků z novin - celé patro, půda. Lituju potomky, kteří to budou likvidovat, to bude hrozná práce. Ale pamatuju si, kde co je, kdybych něco hledal.

Máš některého profesionálního fotografa jako svůj vzor, nebo jsi vždy neochvějně svůj?

Jako kluk jsem fotil všechno možné. Nebyl jsem školený, všechno jsem si musel vyzkoušet sám, něco jsem se dověděl z knížek Černobílá fotografie a Barevná fotografie, něco jsem pochytil od Jiří­ho Hankeho. Když jsem se o focení začal zajímat, zvládnul jsem nejdřív techniku, pak jsem zkoumal kompozici. Koukám, zlatej řez, doteď jsem si mys­lel, že to souvisí s porodem, a ona je to kompozice. Kompozici a její pravidla zkrátka musíš znát. Ne proto, abys ji dodržel, ale abys ji mohl porušit, aby to nebylo nudný. Aby na té fotce bylo to NĚCO. To nevyslovitelné. Ten kumšt. Snažil jsem se o to vědomě i nevědomě. A nakonec jsem na to přišel. Svědčí to o tom, že asi nejsem moc inteligentní, když ml to trvalo tak dlouho, ale přišel jsem na to. Dám na pocity. Když u obrázku nic necítím, tak mi můžeš stokrát vysvětlovat, jak je dobrý. Ale když toho člověka, který to maloval, znám, je ml jeho tvorba bližší, srozumitelnější. Stejně tak fotka. MUDr. Volman mi řekl, tys to měl vymyšlený, učil ses na těch největších kapacitách, ale to nebylo programový, to byla spíš moje drzost. Všechno jsem ale musel vykoumat sám. Bylo to drahý, plné kýble a popelnice, co jsem toho zkazil.

Černobílá škála, nebo barva? Klasická fotogra­fie, nebo digitální?

Barva lidem na portrétu většinou škodí, černobí­lá škála je měkčí. Barva vytlačuje černobílou fotku, digitální fotografie vytlačuje film. Digitální fotogra­fii ale chybí autenticita, není to pro mě dokument o události, okamžiku. Když chtěl mít fotograf před lety slunce nad věží svátého Víta, musel vědět, kte­rý den a v kterou hodinu má kam jít, aby to vyfotil. Dneska si to uděláte digitálně doma. Někdo řekl, že s digitalizací umřel dokument.

Tebe samotného více poznamenala kantorská tradice po přeslici, nebo fürstenberští a posléze masarykovští komorníci po meči? Pověz nám o nich něco.

Z otcovy strany znám nejlépe podobu svého dědy Karla (to je náhoda!) Kestnera. Vždy, když je v televizi vzpomínkový pořad o TGM, vidím své­ho dědu na kozlíku kočáru, který pana prezidenta veze. Byl to „normální“ kočí. Táta byl vášnivý spor­tovec, hokejista, spoluzakladatel lánského hokeje atd. Chtěl ze mne mít hokejistu, ale nebylo mi dáno. Děda z maminčiny strany byl krejčí a „ne­dělní malíř“. Na akademii se prý nedostal, protože měl jen pět tříd. To ke vstupu na akademii nesta­čilo, tak alespoň chodil k Františku Horníkovi (to byl lánský malíř, který namaloval T. G. Masaryka na koni v životní velikosti) na radu. No a máma byla učitelkou v mateřské škole (to víš z vlastní zkušenosti). Prostě taková normální rodinka.

Teď se mi vybavuje, že kromě manželů Zátopkových nemáš ve své galerii žádné sportovce. To byl záměr, nebo náhoda?

Emil Zátopek je v knize Podoby známé a nezná­mé (která byla v roce 2001 oceněna jako fotografická publikace roku) opravdu výjimkou, ale ne náhodou. Světově uznávaný sportovec, olympijský medailista a držitel mnoha světových rekordů od­soudil okupaci v roce 1968 nejen slovy, ale hlavně činy. Emil Zátopek, po roce 1968 pražský popelář, zbavený vojenské hodnosti a všech sportovních titulů, ale s neposkvrněným charakterem. Kdyby se to stalo v sedmnáctém století, byl by za neod­volání pravděpodobně upálen.

A také jsi, myslím, nefotil nijak moc žen. To má důvod, nebo se to tak prostě vyvinulo?

Je to trochu jinak. V knize Podoby známé a ne­známé jsou fotografie 23 žen z celkového počtu 152 osobností. To je lepší poměr než v poslanec­ké sněmovně. V učebnici Současní čeští spisova­telé knih pro děti a mládež je poměr 17 mužů a 19 žen. Jak vidíš, záleží na oboru, ze kterého jsou portréty pořízeny. Mimochodem, tato kníž­ka dostala ocenění Zlatá stuha za rok 2003 jako zvláštní ediční počin. Ostatně u žen mám vždyc­ky pocit, že je nevyfotím tak pěkně, jak ve sku­tečnosti vypadají.

Za co vděčíš své ženě?

Za všecko. Věděl jsem, že je chytrá, taky si vzala mě, a ne někoho jinýho. Zatímco jsem celé do­poledne vydržel v temné komoře nebo coural po Praze, vychovala dvě děti, na jejichž výcho­vu jsem zaplaťpámbu neměl vliv. Vystudovala gymnázium, chtěla studovat pedagogiku, ale ra­ději nastoupila do zaměstnání, ve kterém mohla okamžitě uplatnit své znalosti. Zatímco jsem byl na vojně, vydělala na nábytek, pak jsme se vza­li. Hodně jsme spolu prožili, hodně při focení a vernisážích. Co jsme prošli výstav! Stala se z ní výborná účetní - když jsem neměl na papíry, tak mě založila. Ale hlavně jsme naladění na stejnou vlnu. A abych nezapomněl: výborně vaří.

Vypráví se, jak jsi před lety vyjel svým traban­tem na samý vrchol odvalové haldy někdejšího Dolu Československé armády. Je to pravda?

Je. Pro mě ta halda byla sopka nad Neapolí. Co jsem se narodil, bylo to tu, součást krajiny. Na­jednou ji začali rozebírat, po úbočí udělali cestu, rozebírali ji odshora. Jeli jsme jednou okolo a já říkám synovi, když to vyjede Tatra, Trabant taky. Vzal jsem si doma krumpáč místo cepínu a ušan­ku, aby to vypadalo stylově, vyjeli jsme nahoru (a víš, že shora to nevypadalo tak vysoké?), udělali jsme si fotku, nikdo nás tam nechytil a jeli jsme zpátky. Zrovna nedávno jsem měl tu fotku v ruce. Fotky vrací čas, připomínají okamžiky, které máš zasunutý. Trabant, to bylo auto snů. Když jsem ho potřeboval opravit, stačil kus drátu a kleště.

A také jsem zaslechl, že jsi jako kluk odbrzdil na Lánech vůz a ten rozbořil plot. To je také pravda?

To už je dávno promlčený. Starýho Koubka jsi znal? Přijel z lesa, nechal valník stát, koně vypřáhl a šel na oběd. Byli jsme čtyři, jeden z kamarádů říká, odbrzdíme to. Můj nápad to tenkrát náho­dou nebyl. Valník naloženej dřevem, voj stočená do Ohrad, najednou bum, rohověj sloupek zařval. My zdrhli do polí, v trenýrkách, bosí, bylo léto. V sedm klekání, šel jsem domů, ale nikdo nevěděl, jak se to stalo, mysleli si, že Koubek to blbě zabrz­dil. Znáš to, hryže svědomí, druhý den nic, třetí den nic, a pak už to bylo dobrý. Klukovina.

Karle, já mám pro Tebe zakázku. Když mi bylo šest let a Tobě táhlo na osmnáct, pořídil jsi mi ba­revnou (!) fotografii z mého prvního celodenního mateřskoškolského výletu na Křivoklát a na Klíčavskou přehradu. Ještě ji mám schovanou. Teď brzy mě čeká školní výlet poslední. Mohu Tě po­prosit, abys mě při té příležitosti zvěčnil? Nejsem ješitný, ale portrétem vod Kestnera se hned tak nějaký smrtelník pochlubit nemůže.

Uděláme to doma, nebo ve škole? Kačka poví­dala, že máš doma krásnou pracovnu. Tak je to jasný. Umeješ si krk, vezmeš si čistou košili. Ukliď trucovnu, na prach se vykašli, to není vidět. Okno je na jih? Ajajaj, to nemám rád. To bude muset být navečer, až bude světlo měkčí. Nebo počkáme, až bude zamženo, nebo až bude padat sníh. Ane­bo to zkusíme později znova.

Děkujeme Ti, Karle, za rozhovor a přejeme Ti k Tvému jubileu hodně zdraví, lásku a pohodu v nejširší rodině, dobré světlo, zasloužilé portré­tované, kteří si portrétování od Tebe zaslouží, a hodně životního elánu, abys byl pořád Mistrem, který na oslovení Mistr nelpí, ale Mistrem v pra­vém slova smyslu je.

Víš, jaká je výhoda vysokého věku? Nemůžeš umřít předčasně. Děkuju za přání.

Ptali se a odpovědi zaznamenávali Jana Kindlová a Václav Vodvářka

 

 

 
© kestner.netstranky.cz - vytvořte si také své webové stránky zdarma, reklama PC fórum