ČASOPIS REGENERACE

V ŘÍJNOVÉM ČÍSLE 2011 ČASOPISU "REGENERACE" VYŠEL ČTYŘSTRÁNKOVÝ ČLÁNEK PANA JANA BOŇKA,

AUTORA KNIHY O VLADIMÍRU KOMÁRKOVI, KTERÝ SE TENTOKRÁT ROZEPSAL O "FOTOGRAFOVI DUŠE".

PŘEPIS TEXTU:

Karel Kestner

Fotograf duše

Vyvolení a povolaní. Možná ale přesnější je povolaní, a jen někteří vyvolení. Celý život mne zajímá jednoduché téma, které má ale dvě, poněkud složitější, přitom navzájem se protínající roviny. Ve svých důsledcích často osudové. Je o lidech, kteří dokázali překročit vlastní stín, rodinné určení, místo svého narození, a přitom se prosadili ve světě, který na nikoho nečeká.

Ale také jsem občas na­razil na člověka, jistě to potvrdí i čtenáři těchto řádků, o němž od prv­ního okamžiku víte, že do daného prostředí nepatří, že jen nenašel potřebnou sílu k vlastní cestě životem. A nebo - to je druhá rovina téhož - neměl potřebnou dávku odvahy, štěstí, nepřišla ta správná hvězdná hodina osudu. A pak jsou tu ještě lidé možná svým způsobem nejvzácnější. Neutrhli se z profese, která jim byla předurčena, možná tradicí rodu, možná jen shodou okol­ností, a přitom dokázali vábení svého talentu rozvinout naplno.

Potkat takového člověka je radost a svátek. S chutí ho představím i čtenářům REGENERACE. Jmenuje se Karel Kestner. Poprvé jsme se potkali při přípravě knihy Známý neznámý Vladimír Komárek (Eminent 2011), kdy paní Rů­žena Komárkova zcela náhodou pronesla větu: „To víte, Vladimír všechny fotky, co kdy dostal, vyhazoval. Ale mluvili jste s Kestnerem? On tady párkrát fotografo­val, ten něco bude mít. Bydlí ve Stochově." A pak přišel šok. Karel Kestner nejenže přinesl na pět set negativů a množství hotových snímků Vladimíra Komárka -vesměs prvotřídních -, ale když začal rozkládat svůj archiv osobností, autorovi těchto řádků se zastavilo srdce.  

Tenhle skladník z kladenské Poldovky (těsně před důchodem byl bez práce) za pomoci manželky, se starým trabantem a někdy za skřípění zubů svých dětí, které by raději jely někam na dovolenou, víc než třicet let objížděl osobnosti české kultury a fotogra­foval. Nebylo to vůbec jednoduché. Často to byli lidé, kteří se nehřáli zrovna na výsluní, a pustit si do soukromí někoho neznámé­ho (navíc fotografa) nebylo jen tak. Karel Kestner vsadil na jednu kartu. Vždy při­nesl fotografovanému hotové snímky (tu a tam se některé později objevily - mnoh­dy anonymně - na obalu nejrůznějších monografií) a požádal o doporučení k někomu dalšímu.

A ono mu to vychá­zelo! Jeho kolekce má dnes na sto padesát položek. Úžasných snímků, jež mnohdy překračují rámec práce profesionálních fotografů. Nejvíc šokující je, že ony obráz­ky prakticky nikdo nezná! Přitom tomuhle kouzelníkovi se světlem se podařilo něco, čeho si všimli už ti fotografovaní: „vymač­kal z nich duši" a hodil ji na fotografický papír. Někoho viděl jen jednou, ovšem jiný ho vždy vítal s otevřenou náručí (Jaroslav Seifert), s dalším slavil Silvestra (František Nepil), někomu se stal celoživotním pří­telem (Vladimír Komárek nebo Miroslav Horníček). Ve Stochově, v dřevěných krabicích a albech plných negativů, leží poklad. Jen ho zvednout.

Je to kulturní dědictví tohoto národa. Neopakovatelné.

Autorem je zcela neznámý Karel Kestner.

Jan BONĚK

Noticky k fotografiím:

Plachý Jaroslav Seifert si na fotografa velmi rychle zvykl, a dokonce se těšil z jeho návštěv.

S Miroslavem Horníčkem se stali přáteli. Tady jsou na snímku oba: Karel Kestner a Miroslav Horníček, herec a spisovatel s duší fotografa.

Pravděpodobně jediný snímek Evy Olmerové, pořízený v jejím soukromí. Fotograf vzpomíná, že to bylo na poslední chvíli: „Zanedlouho potom odešla zpívat na kůry nebeské."

Vladimír Komárek. Ze strastiplné cesty ze Stochova až do Nedvězí u Semil vzniklo přátelství, které trvalo až do posledních okamžiků malířova života. Komárek rád zdůrazňoval, že text na ceduli u jeho branky „jen krátká návštěva potěší" není určen Kestnerovi

Jan Bauch. Starý pán, výjimečný malíř, jako první rozeznal Kestnerův talent a otevřel mu dveře do dalších ateliérů. Tehdy bylo rozhodnuto, že fotografování je třeba brát vážně.

Adolf Born se fotografuje rád. je fotogenický, a navíc nevynechá jedinou příležitost propagovat kvality starého mocnářství.

Unikátní snímek jednoho z českých národních umělců Karla Svolinského. Byl znám svojí věčně špatnou náladou, i proto je tento snímek tak vzácný.

Bohumil Hrabal byl neobyčejně obyčejný mužský, ale fotografo­vat ho znamenalo dát si velkou časovou re­zervu. Čas s ním utíkal neobyčejně rychle.                              

Karel Kestner označuje Františka Nepila jako „příjemnou kapitolu svého života". Trvalo chvíli, než si k sobě našli cestu, ale na­konec spolu trávili Silvestry. Bez televize a bez alkoholu.